Skoro ne/povedený výstup na Palla Bianca

Skoro ne/povedený výstup na Palla Bianca
Někdy v půlce října jsem vyrazili na podzimní výstup/výšlap na Palla Bianca – hraniční hora mezi Rakouskem a Itálií s vrcholovou nadmořskou výškou 3 739 m, pro němčináře se kopci také říká Weisskugel.
Vyrážíme v pátek po práci notoricky známou trasou Praha-Rozvadov-Mnichov-Innsbruck a dál po A12 až ke Švýcarským hranicím, před kterými odbočíme a pokračujeme směrem do Itálie až na konec silnice v Melagu. Cestu ani moc nevnímám – mám nějakou rýmičku, chřipečku, a tak celou dobu spim. Noc přečkáme na parkovišti zachumlaní v péřových spacácích.
Když se ráno probouzím, obloha úplně modrá, ale pro jistotu se otočím na druhý bok a spím dál v naději, že jsem nikoho nevzbudil a nebudeme muset už vyrazit. Skoro to vyšlo. Až na to, že se mezitím z úplně modré oblohy stala totálně šedivá. Ale podle předpovědi to tak má být a dneska stejně chceme dojít jen pod ledovec. Dáme čaj, kafe jsme zapomněli, klasickou párkovou snídani. Prožene se kolem nás stádo koní a poníků. Zabalíme a pomalu vyrážíme. Máme celkem dost času. Cesta pod ledovec by měla trvat max 3-4 hodiny a podle mapy na parkovišti bychom neměli zabloudit. Jdeme šotolinovu cestou kolem potoka, který v jednom místě musíme přebrodit. Trochu se divíme, kde se stala chyba a proč z tak velké cesty je najednou malá pěšina. Vysvětlení najdeme na zpáteční cestě, kterou volíme trochu jinou než výstupovou. Někdo si pohrál s ukazatelem a otočil ho na jinou stranu, než má ukazovat. Nevadí, aspoň si z toho uděláme takový okruh. Jen naší cílovou chatu, u které chceme přespat, míjíme tak o 150 výškových metrů. Aspoň si ušetříme čas při zítřejším výstupu. Stavíme stan 5 min chůze od ledovce.
Počasí se začíná lepšit a slunce v kombinaci s mraky, mlhou a horami vytváří opravdu skvělou podívanou. Projdeme se k ledovci, zahrajeme golf cepínama, uvaříme a trochu nemáme co dělat a tak pořád vymýšlíme, kudy to druhý den vezmem. Podle popisu se máme držet po levé straně ledovce, ale spíš to vypadá na pravou stranu a pak traverz do levé časti. Ledovec je pěkně rozpraskaný a trochu nám dělá starosti čerstvě napadaný sníh. Ve vyšších místech by ho mělo být až 50 cm z minulé noci. Aspoň že svah nevypadá lavinózně. Dáme si příjemných skoro 10 hodin spánku a pořád doufám, že mě přejde rýmička. Včera se mi šlapalo opravdu špatně a tentokrát jsem stoprocentně nejpomalejší člen zájezdu já plus k tomu trochu brblám.
Nastupujeme na ledovec a mačky se už zařezávají do přemrzlé morény, na ktéré je vedle ledu i spousta suti. Nejde se po tom nejlépe a trochu se už těším na čistější led. Přecházíme přes ledovec na druhou, pravou morénu a po jejím žebru pokračujem v nabírání výškových metrů. Nad námi je nádherný serak, který vypadá, že by se mohl každou chvíli utrhnout. Podívaná by to byla asi zajímavá, ale prý tu nemůžeme vysedávat věčně a tak funíme dál. Tentokrát si užívám posledního článku na laně a nechávám si razit stopu v hlubším a hlubším sněhu.
Konečně už vidíme z ledovce na vrchol a snažíme se dál držet levé části ledovce, který se lehce stočil a začíná strměji stoupat vzhůru. Čerství sníh nám už opravdu dělá problémy při hledání trhlin. Je ho dost na to, aby byly zakryty, ale málo, aby nás případně udržel nebo utvořil pevný most. Po hezkých mostkách překonáváme několik větších trhlin a jen doufáme, že nás udrží i na zpáteční cestě. Občas se pod námi ozve pořádné zadunění a cítíme nebo spíš slyšíme, jak se rozbíhají trhliny všemi směry. Už brodíme sněhem nad kolena a začínáme se propadat do trhlin, které kvůli čerstvému sněhu nemáme šanci vidět. Co já jen tak tak projdu, kámoš za mnou dorazí a jen díky batohu zůstává na povrchu. Když se dostane zpátky na nohy, v ledovci po něm zůstává pěkná bezedná díra, kterou musíme na zpáteční cestě přeskakovat. Dáváme pauzu a radíme se, co dál. Nakonec se tak nějak shodneme, že to obrátíme. Už to začíná být moc velké riziko a každý krok je hondě nejistý. Cestu zpět nijak nevymýšlíme a jdeme po našich stopách. Složíme stan a jdeme zpátky dolů do vesnice na parkovište. Trochu doufáme, že bude otevřená nějaká místní hospoda, ale vše zavřeno. Je přeci jen neděle večer a turistická sezóna už dávno skončila.
Ráno mám full servis od vedle v karavanu spících Němců – čerstvě uvařený kafe skoro až do spacáků. Zkoušíme ještě vymyslet nějakou feratu nebo menší výlet v okolí, ale kvůli mé chřipečce nakonec volíme cestu domů. V autě čteme na netu, že na vrcholovém hřebenu napadlo kolem metru čerstvého sněhu a že dva borci z Rakouska takové štěstí neměli. O pár kilometrů dál je na zpáteční cestě smetla lavina…Bylo to tedy asi dobré rozhodnutí otočit a nepokoušet to, když podmínky nebyly uplně ideální.
Máme další rest a musíme se sem na jaře vrátit. Aspoň že to neskončilo vrtulníkem jako předchozí výlet. Ale tom někdy jindy!
A málem bych zapomněl na vybavení, které jsme ne/nakoupili na www.forclimbers.cz   

Fotky najdete na našem facebooku

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.